Historie plemene

V rodném Norsku je nazývají Skogkatt, lesní kočka. Po celé Skandinávii se těší velké oblibě a místní obyvatelé je nazývají také zpívajícími kočkami.
Norská lesní kočka je velká, mohutná polodlouhosrstá kočka, řadí se mezi přírodní plemena. Většinu šlechtitelské práce totiž udělala drsná severská příroda. Navzdory divokému vzhledu jsou to úžasní domácí miláčci, kteří ocení společnost jiných domácích zvířat, a hlavně, potřebují společnost člověka.

Plemeno bylo oficiálně uznáno FIFé v r. 1938 na výstavě v Oslu, přestože k norskému venkovu patří po staletí. Šlechtitelské práce na plemeni oficiálně započali v roce 1934. Druhá světová válka však přerušila práci chovatelů a teprve v 50. a 60. letech 20. století byla práce na obnově norského národního plemene obnovena.

Dánský kněz Peter Clausson Friis působící v Norsku popsal v r. 1559 tři druhy rysa: vlčího, liščího a kočičího. S největší pravděpodobností byl kočičí rys polodivokou norskou lesní kočkou. Dosud lze na skandinávském venkově potkat polodivoké kočky nápadně podobné ušlechtilé norské lesní kočce.

Původ plemene není zcela jasný, je možné, že jde o potomky tureckých angor, kteří v přírodě zdivočeli, může jít o původní plemeno kočky evropské, která se přizpůsobila drsným podmínkám, může jít o křížence skotské divoké kočky s místní kočičí populací a taky to může být úplně jinak...

Podle dochovaných pramenů se norské lesní kočky plavily s Vikingami přes oceán, m.j. i s výpravami Leifa Erikssona na konci 10. století n.l.

Koťata byla součástí věna. U Vikingů a taky v pozdějších dobách se kočky těšily velké úctě obyvatel jako ochránci úrody před hlodavci a na jaře jim místní dávali misky s mlékem k polím.

Král Olaf V. Norský určil Skogkatt oficiální kočkou Norského království.

V současnosti je toto plemeno plně domestikované a patří mezi celosvětově nejpočetněji zastoupená plemena na výstavách.